Scéna.cz 

Pietari Inkinen, nový šéfdirigent FOK. Seznamte se!

Tisíc a jedna věc hraje roli, když symfonický orchestr hledá svého šéfdirigenta. Nehledá totiž jen umělce, který se u orchestru objevuje častěji než jiní, hledá uměleckého stratéga, vizionáře, a – možná budete překvapeni – i schopného organizátora a vyjednavače. Charismatických osobností disponujících takovou kombinací schopností je málo, orchestrů mnoho. Pražští symfonikové se naštěstí mohou při takovém hledání opřít o svoji osmdesátiletou tradici, mezinárodní renomé i impozantní seznam sólistů a dirigentů, kteří již s orchestrem spolupracovali.
Jednání s Pietari Inkinenem o jeho šéfdirigentském angažmá v Praze jsme zahájili před dvěma roky, celý příběh se ale začal rodit ještě o šest let dříve, v roce 2007. Není to interval nijak výjimečný, ve světě klasické hudby plyne čas jinak.

V archivu FOK jsem našel zápis z jednání Umělecké rady orchestru z března 2007, která výkon dirigenta hodnotila velmi pozitivně a jako poradní orgán ho doporučovala co nejdříve pozvat k opakovanému hostování. Ta poznámka zarezonovala opět v roce 2013, když jsme v pečlivých debatách vymezovali okruh potenciálních šéfdirigentů. Pietari Inkinen nebyl jediným kandidátem, ale v kombinaci s tím, jaký kus cesty mezitím sám ušel, nebylo pochyb o tom, že přinejmenším za rozhovor s ním to stojí.
S Pietari Inkinenem jsem se poprvé setkal v Mnichově. Do recepce hotelu, kde jsme se měli sejít, dorazil přesně. Byl seversky neokázalý, ani nadmíru upjatý, ani příliš žoviální. Velmi mladý, napadlo mě, ale to bylo ještě předtím, než začal mluvit, klást své otázky a vysvětlovat své vnímání klasické hudby. Bylo zřejmé, že jde o vyzrálou moderní osobnost, která chová respekt k nadčasovým hodnotám, s nimiž se klasická hudba snoubí, a přitom ví, jak s nimi ve třetím tisíciletí zacházet.

Původně jsme měli pro náš rozhovor vyhrazenu maximálně hodinu. Pietari Inkinen měl ten večer v proslulém Gasteigu koncert s neméně proslulými Mnichovskými filharmoniky Lorina Maazela. Nakonec jsme ale mluvili nejméně tři hodiny a ještě se spontánně rozhodli společně poobědvat. Bylo to šest let po prvním hostování Pietari Inkinena s FOKem v Praze. O to víc jsem byl překvapen, do jaké míry si pamatoval klíčové osobnosti našeho orchestru. Ritu Čepurčenko, našeho koncertního mistra, dokonce jménem. Vracel jsem se do Prahy a přemítal nad dobrým dojmem z dirigenta, kterému je něco málo přes třicet, ale už dost dobře ví, co znamená být šéfdirigentem. Udělalo na mě dojem, že se navzdory atraktivním nabídkám z Evropy nejprve pokorně vydal získat šéfovské ostruhy v závětří na konci světa na Novém Zélandu – aby nakonec tamější New Zealand Symphony Orchestra stejně přivezl do centra dění, na ojedinělé evropské turné. O tom turné se v zasvěcených kruzích hovoří dodnes. V Mnichově jsme se společně usnesli, že vše zváží a do tří týdnů se ozve. Zpráva od něj dorazila do Prahy druhý den, skoro dříve než já. Tak jsme se dali do projednávání podrobností.
Není to tak jednoduché, když řešíte detaily angažmá nového šéfdirigenta. I když panuje filozofická shoda na modelování zvuku orchestru, jeho programovém směřování, způsobu řízení a komunikace, postupně se propracováváte k časovým možnostem, prioritám příštích turné, řešíte posazení orchestru, nástrojové vybavení, konkurzy na nové hráče, finanční podmínky. Je to mnoho hodin rozhovorů a úvah, zapojeny jsou týmy na všech stranách.

S Pietari Inkinenem jsme se opět sešli v Bamberku. To bylo velké jednání, kde byla šéfka jeho mateřské agentury z Londýna, několik zástupců její specializované touringové pobočky z Hannoveru, agentura, která zastupuje Pietari Inkinena v Německu. Také my jsme dorazili v širší sestavě – s manažerkou orchestru Terezou Kramplovou a dramaturgem Martinem Rudovským. Další kolegyně a kolegové byli připraveni na telefonech pro případné konzultace. Ani po Bamberku jsme nebyli hotovi. Letěl jsem pak ještě do sídla jeho agentury do Londýna, vyjasnění několika posledních detailů se neobešlo bez další cesty do Berlína. Nápadně nám ve FOKu v té době vzrostly účty za telefon, dlouhé maily křižovaly celým světem.
Na středu 23. dubna 2014 jsme původně plánovali tiskovou konferenci, kde jsme měli představit program narozeninové sezóny. Společné plány s Pietari Inkinenem musely ale ještě zůstat utajeny, měly být ohlášeny koordinovaně agenturními sítěmi v jeden moment v Praze, Londýně, Tokiu a na dalších místech až o půl roku později. Pietari Inkinen v ten den v Praze přesto byl, bylo naplánované diskrétní setkání s orchestrem, společná zkouška, jednání umělecké rady i zcela neformální seznamovací setkání s celým orchestrem. FOK není konspirační jednotka a novináři nikdy nejsou off-record. Termín tiskové konference jsme raději přesunuli na jiný den.

Znovu se Pietari Inkinen objevil v Praze v říjnu. Koncerty s Arabellou Steinbacher byly atrakcí pro publikum, měli jsme ale ještě spoustu další práce. V tom týdnu často pršelo, obloha byla dramatická, jak mají fotografové rádi. Právě v těch dnech vznikla kolekce pražských fotografií Pietari Inkinena, neformálních i těch oficiálních s naším orchestrem. Fotili Nguyen Phuong Thao, kterou znáte ze spolupráce s MF Dnes, a Jan Kolman a celý proces navíc ještě dokumentovala třetí fotografka Petra Hajská. Říjnové fotografie posloužily jako základ pro tento programový katalog, včetně titulní strany – to je záběr pořízený na střeše protější budovy Hybernia.
Při své premiéře s FOKem v březnu 2007 dirigoval Pietari Inkinen ve Smetanově síni program, který kombinoval Sibeliovu symfonickou báseň Sága a skladbu pro klarinet a orchestr s názvem Puro, kterou napsal současný finský skladatel Jukka Tiensuu, s 5. symfonií P. I. Čajkovského. Sólistou byl také Fin, Kari Kriikku. Právě on naučil Pietari Inkinena vyslovovat docela správně česky „U Fleků“.
Kombinace světového repertoáru a finské hudby je pro Pietari Inkinena vůbec typická. Pro naše potřeby jsme doplnili i kombinaci s českým repertoárem a zakomponovali angažmá domácích i zahraničních sólistů. Ta volba není vůbec náhodná – domácí jsou podstatní pro zasvěcení do českého kontextu, zahraniční jsou často lidé osobně Pietari Inkinenovi blízcí. Někteří z nich jsou i jeho přátelé. Tak se začaly rodit programové kontury „Festivalu Inkinen“, seznamovací sezóny, ve které se nový šéfdirigent představuje Vám, svému publiku.
V lednu 2015 jiný orchestr, Orchestra Sinfonica di Milano, provedl koncerty s ryze českým programem. Zazněla Vltava ze Smetanovy Mé vlasti, Koncert pro dva klavíry a orchestr Bohuslava Martinů a 8. symfonie Antonína Dvořáka. Nad koncerty dokonce převzalo záštitu České centrum v Miláně. Dirigentem těch koncertů byl Pietari Inkinen, kterému, zdá se, se také přihodilo něco, co dříve Sergi Baudovi, Charlesi Mackerrasovi a mnohým jiným, kteří objevili českou hudbu a prosluli jako její propagátoři po celém světě.

Daniel Sobotka, březen 2015